III.

OBLAST 51, SPOJENÉ STÁTY - VÝLET NA ATLANTIDU

,,Vítám Vás, slečno Squirellová. Jsem podplukovník Samantha Carterová."

Sotva Jeanette vyšla z výtahu, už na ni zase někdo mluvil. Tentokrát to byla pohledná blondýnka, která na ni už zřejmě čekala.

,,Prosím, ne. Je toho vítání, omluv a hodností na mě nějak moc. Už se mi představil generál O'Neil, nějaká Vala MalDoran, doktor Daniel Jackson a nějaký podivný černoch s olovem vylitým na čele."

Žena, která se představila jako Samantha Carterová se usmála a ukázala tak bílé, rovné zuby. Vlasy měla nakrátko ostříhané. Účes zdůrazňoval jemné ženské rysy v oválném obličeji.

,,Pojďte prosím se mnou."

Jeanette si povzdechla. Už zase s někým někam chodit. A ještě se ani nedozvěděla, co tam vlastně dělá. Místo džínsů a modrého topu, které měla na sobě ráno, teď byla nucena chodit v maskáčích, ve kterých se cítila jako v pytli, ve vojenských botách, které byly nesmírně těžké na nohy a v tričku, do kterého ji oblékli, si připadala tak o deset kilo tlustší.

,,Předpokládám, že o Atlantidě Vás již informoval doktor Jackson.", řekla Samantha a vedla Jeanette všemi možnými klikatými uličkami. Všechno to tu bylo plechové. Snad dokonce i zdi byly šedivé. Úplně všechno, na co se Jeanette podívala, bylo z kovu nebo železa.

,,Jo, zmínil se.", odpověděla pak a snažila se upravit kalhoty, které ji nepříjemně tlačily nad pasem. ,,Ráda bych ale věděla, co tu dělám."

Samantha otevřela jakési dveře a vešla do malé místnosti s LCD obrazovkou na stěně. Jeanette byla natolik chytrá, že si dokázala spočítat všechny náklady na postavení tak obrovské základny, a napadlo ji, kam asi mizí všechny peníze daňových poplatníků Spojených států Amerických.

,,Za posledních několik hodin jste mě vytáhli z postele, navlékli do maskáčů a nadopovali alespoň milionem informací. Trochu mi dochází trpělivost! Nezlobte se, ale proč všechen ten povyk?", zeptala se Jeanette, když vstoupila do místnosti za Samanthou. Ta jí pokynula, aby si sedla na jednu z židlí poskládaných kolem dlouhého stolu. Ten tentokrát nebyl železný. Vypadal spíše jako ze dřeva.

,,Na Atlantidu se dostala bomba. Tedy, my si myslíme, že je to bomba. Je to jakési nukleární zařízení, které má podle nás stejné složení a- "

,,Dobře, dobře.", mladá expertka ji přerušila. Všechno jí začalo pomalu docházet. ,,Chcete po mně, abych to zničila, je to tak?"

,,Přesně tak.", přikývla Carterová.

,,Můžu to nějak na dálku vidět?"

Samantha přikývla a zapla obrazovku.

,,Tohle snímá jedna z kamer v místnosti, kam jsme přemístili bombu."

Jeanette se podívala na obrazovku. Spatřila v ní velikou věc, kolem které se motali tři muži. Nejspíš vědci.

,,Jo, na první pohled to vypadá jako bomba.", usoudila Squirellová. Pak se znovu zadívala na obrazovku, aby si prohlédla vědce. Jeden z nich měl na sobě bílý laboratorní plášť. Byl střední výšky a sportovní postavy. Měl špinavé blond vlasy a na nose brýle. Postával vedle zařízení a dělal si poznámky. Odněkud zprava se vyrojil další muž, nejspíš také vědec, tentokrát ale ve vojenském a začal tomu prvnímu něco vykládat. Podle gest si Jeanette domyslela, že se nejspíš hádají. Třetí vědec něco zkoumal na počítači. Brýle měl ze soustředění posazené nakřivo a z jeho pohybů bylo poznat, že zřejmě hlasitě kleje.

Samantha obrazovku zase vypnula.

,,Jak vidíte, nějaká pomoc by se nám opravdu hodila."

,,No...", zvážila Squirellová a v paměti měla pořád bědující vědce.

,,To jim mám pomoct jenom já?"

,,Popravdě, potřebujeme nukleárního experta a někoho, kdo se perfektně vyzná ve Wraithských technologiích a metodách. Takže tam pocestujete Vy a Jane Deafová, naše expertka přes mimozemskou technologii.", odpověděla Carterová. ,,Jste ochotná nám pomoci?", zeptala se naléhavě.

Squirellová se odmlčela. ,,Koli zbývá do výbuchu?"

,,Něco kolem 65 hodin."

Jeanette vyskočila. ,,A to mě tu držíte a pouštíte mi záznamy z videokamery? Víte, že už by ta bomba mohla být dávno zastavená, kdybyste mě tu nezdržovali? Proboha! Ať už jsme tam! Pane bože, to je ta americká vláda."

,,Beru to jako souhlas."

Jeanette se omluvně ušklíbla.

,,No, dobrá. Za půl hodiny můžeme vyrazit na Atlantidu.", řekla Samantha. Viditelně si oddychla. Vstala a vyšla z místnosti. Squirellová ji následovala.

,,Mimochodem, myslím, že si Vy i vědci budete... Velmi rozumět. Alespoň s jedním si rozumět určitě budete.", zakřenila se Carterová.

,,Proč myslíte? V životě jsem ty chlapy neviděla."

,,To uvidíte.", odpověděla vesele Samantha a obě nastoupily do výtahu.

Za půl hodiny už Samantha doprovázela nukleární expertku na cestě do Kontrolní místnosti SG-C. Tam už na ně čekala mladičká žena. Mohlo jí být tak třiadvacet. Hnědé vlasy jí spadaly na ramena a prohlížela si Squirellovou velkýma, modrýma očima. Už z dálky se usmívala a Jeanette byla velmi sympatická. Úsměv ženě oplatila.

,,To je Jane Deafová.", představila ženu Samantha.

,,Tak můžeme vyrazit?", řekla energicky Jane. Jako by si vůbec neuvědomovala, že tam obě jdou kvůli bombě. Která může každou chvíli explodovat.

,,Jo, můžeme.", řekla Jeanette odhodlaně. Dvě ženy vyrazily po železném můstku k Hvězdné Bráně, která už zářila tajuplnou modrou sílou. Squirellová jen těžko skrývala obdiv. Hvězdná Brána byla ve skutečnosti ještě honosnější, než z vyprávění Daniela Jacksona nebo Jacka O'Neila.

Jeanette se ještě těsně u Brány zastavila.

,,Nebolí to?", pípla.

,,Jako čert. Budete trpět, připravte se na nejhorší zážitek ve svém životě.", odpověděla Jane. Zcela vážně. Jeanette se na ni vystrašeně podívala.

,,Ale notak!", řekla povzbudivě Jane. ,,Dělám si srandu."

A pak do té hmoty, energie či co to bylo, vstoupila. Squirellová ale k Bráně zas takovou důvěru neměla. Chvíli se odhodlávala a ve chvíli, kdy se rozhodla, že Jane následuje, vynořila se z Brány Janeina ruka a vtáhla Jeanette s děsivým kříkem dovnitř.

Vyhledávání

Kontakt

Novinky

Povídka v literární soutěži!

III.