VIII.

ATLANTIDA, 39 HODIN DO VÝBUCHU - VODA A VZDUCH
Jeanette Squirellovou ovíval vítr. Cuchal jí vlasy a ona si dopnula maskáčovou bundu, protože jí byla trochu zima.
Stála na jakémsi balkoně. Ani nevěděla, jak to vlastně pojmenovat. Byla to prostě taková část kontrolní věže, ve které jste se mohli cítit jako na čerstvém vzduchu. Stačilo jen zavřít za sebou dveře od výtahu, opřít se o zábradlí a pozorovat moře. V tomto případě za moře zapadající slunce.
Dveře výtahu se otevřely a v nich se objevil Dr. Zelenka. Vítr ho ovál a on zadrkotal zubama. Modrá mikina, kterou byli nuceni nosit všichni, kdo obývali Atlantidu a honosili se titulem Doktor přírodních věd, a kterou měl právě na sobě, byla zřejmě trochu slabá. I přes zimu se ale opřel o zábradlí vedle Squirellové.

"Všichni tě hledají." pronesl. Squirellová se na něj ani nepodívala a dál sledovala moře.
"Hm, tak teď už nemusejí, když jsi mě našel." odpověděla. Ani si nevšimla, kdy mu začala tykat. Ale jemu to zřejmě nevadilo. Nejspíš byl rád, že si s někým může popovídat ve svém rodném jazyce.
"Kdo hlídá Martu?" zeptala se pak.
"Martu?" zopakoval nechápavě Radek.
"Naší bombu. S Jane jsme si řekly, že by taky mohla mít jméno, když už se to tady kolem ní všechno točí."
"Aha. No, je u ní Rodney."
Squirellová se zase zadívala na zacházející sluníčko.
"Omlouvám se, že jsem odtamtud tak utekla. Jen nějak nejsem už zvyklá být tolik hodin na jednom místě. Zachtělo se mi vyjít na čerstvý vzduch."
"Jo, však nám Marta dává pěkně zabrat. Asi bysis měla odpočinout. A trochu se prospat."
"Ale ne, jen se chvíli nadopuju čerstvým vzduchem a bude to dobrý."
"No, jak myslíš. Jak je vůbec možný, že tak dobře mluvíš česky?"
"No…" zamyslela se Squirellová. Tohle bude na dlouho. "Narodila jsem se v Praze. Jenže když mi byly asi tři roky, tátu zavřeli. Tak si máma řekla, že začneme jiný život někde daleko. No a ocitli jsme se ve Washingtonu. Máma zařídila nám oběma americké občanství, aby nás táta nenašel, kdyby se dostal z vězení. To je asi tak to hlavní."
Zelenka na ni udiveně zíral.
"Fakt pěkná minulost." poznamenal ironicky.
"Hele…" ukázal po chvíli kamsi dolů. Na moři se objevila malá loďka. V ní seděli dva lidé. Jeden z nich byl James Thruman. Laboratorní plášť zřejmě odložil, protože byl oblečený normálně. Pokoušel se pádlovat, ale bylo znát, že to dělá poprvé. Plácal pádly ve vodě, ale dařilo se mu jen rozvířit hladinu a otáčet loďkou pořád dokola.
Druhý námořník na lodi byla Samantha Carterová. Squirellová i Zelenka na ně zaujatě zírali. I z té dálky poznali, že Samantha stěží zadržuje smích.
"To je Thruman? A Carterová? Thruman s Carterovou? To nechápu…" prohlásila Squirellová.
"Hm, tak tohle bylo asi to jeho tajemství." usoudil Radek. Jeanette tázavě povytáhla obočí.
"Od té doby, co je tu Pplk. Carterová, neustále mlel o tom, že má pro ni překupko." dodal na vysvětlenou.
"Náhodou… To je pěkný překupko." uznala Jeanette.
"No to jo," souhlasil Zelenka. "Jenže James neumí plavat."

ATLANTIDA, ZKUŠEBNÍ STŘELNICE - JANE A PISTOLE?
Jane, po několika hodinách strávených v místnosti s bombou, nechala Martu napospas Rodneymu a vydala se do vojenské zkušební střelnice, aby se procvičila ve střelbě.
Ve skladu si vzala jednu z útočných pušek a postavila se k přepážce, za kterou už se promítala simulace pohyblivého cíle.

Jane nabila zbraň a vystřelila.
"Kdyby tě v té sprše slyšela maminka, nejspíš by byla nadšená."
Jane úlekem vyletěla puška z rukou někam pryč a chvíli si ještě sama střílela kamsi do zdi.
"Johne! Proboha! To už mě zase pronásleduješ?" výskla a chytila se za srdce. "Jednou z tebe budu mít infarkt."
"Ještě štěstí, že to nebylo před pár hodinami."
"Nech toho!" odsekla Jane a došla zvednout pušku, která jí vyletěla z ruky a která ještě chvílemi sem tam vystřelila nějaký ten náboj. Jako by měla posmrtné křeče.
Jane ji zvedla a otočila se k Sheppardovi.
"Co chceš?"
"Hele, dej to pryč!" zhrozil se John a uskočil dozadu.
Jane se opět postavila k přepážce. Dělala, že ho nevidí. Zmáčkla spoušť.
"Jak to držíš, Deafová?" ozval se John, když ji chvíli pozoroval. Dělala, že ho neslyší.
"Moc se u toho hrbíš. Zkus se trochu narovnat." Pokračoval Sheppard.
"Hele, jestli ti vadí, jak u toho stojím, tak jdi pryč." ohradila se Jane. John místo toho přišel k ní. Pohladil ji po břichu. Chtě nechtě, při tomhle nemohla být shrbená. Narovnala se.
"No vidíš. Tak je to správně. Držíš to ale moc křečovitě. A jsi zbrklá. Takhle brzo vystřílíš celou zbrojnici." káral ji John a svými doteky ji nutil povolit zápěstí, ve kterém svírala pažbu.
"Tak. Teď vystřel."
Zmáčkla spoušť. Zasáhla cíl.
"No, to nebylo špatný." Uznal Sheppard. Jane mu podala zbraň.
"Tak, teď to zkus ty."
John se začal vymlouvat.
"Hele… Já na to nemám dneska náladu." Pípnul a zakroutil hlavou.
"Ne, když jsi tak chytrej, tak mi teda ukaž, jak je to správně." Trvala si Deafová na svém.
John se nakvašeně chopil zbraně a stoupnul si k přepážce. Zamířil. Po chvíli ale zbraň zase sklopil.
"Ty na mě hrozně zíráš. Jsem z toho nervózní." Skuhral.
"Tak si představ, že jsem Wraith." Usmála se Jane.
John zase zamířil.
"Nekoukej tak na mě."
"Tys taky koukal, když ze mě spadnul ručník."
Sheppard vystřelil. Ozvala se rána a v protější zdi se objevila díra. Hologram, kterého měl John původně trefit, se mu smál.
"No, nic moc, Plukovníku Shepparde." Utrousila Jane.
"Ha ha ha."
Johnova vysílačka obživla.
"Plukovníku Shepparde!"
John zmáčkl knoflík na vysílačce.
"Jo, tady je Sheppard. Co se děje, Zelenko?"
"Thruman se topí."