XI.

ATLANTIDA, JÍDELNA - ŠPATNÁ STRAVA?
Rodney McKay nakvašeně kráčel chodbou k jídelně a v duchu si říkal, že za tohle Sheppardovi pěkně vynadá. Byl už skoro na místě, když se zastavil. Z jídelny, respektive z jejích záchodků, se linula opravdu nelibá vůně.
"Teda ale fuj…" ulevil si McKay a zacpal si nos rukou. Jako vědec věděl, že tím nemůže ničeho docílit, přesto druhou rukou mával před svým obličejem, snažíc se smrad odehnat.
Vešel do jídelny. Tady byl zápach téměř nesnesitelný. Ti, kteří ještě seděli u stolů a jedli, se zvedali a odbíhali na záchod, ať už proto, že jim jídlo prostě náhle způsobilo střevní potíže, anebo proto, že smrad zkrátka nesnesli a museli jídlo vyvrhnout vrchem.
Hned v rohu místnosti stála Jane Deafová. Zakrývala si nos rukou a v obličeji byla celá zelená.
"Jane, co tady tak stojíš?" spustil Rodney, když ji uviděl. "A co se to tady děje?"
"Nenuť mě moc mluvit, ať to nevyhodím, Rodney. A pojď se mnou. Kvůli tomuhle tě volal John." Řekla Jane. Snažila se při mluvení moc neotvírat pusu, aby neriskovala, že se bude muset uklízet i po ní a vedla McKaye až do ohniska všeho puchu. Vědec ji následoval, ale začínal se mu mírně zvedat žaludek.

"No konečně!" zvolal John. Rodney se na něj znechuceně podíval.
"Všechen ten smrad je tvoje práce? A to jenom proto, že ti nefunguje splachování?"
"Ne, Rodney!" zaječel John. Všichni, kdo byli na záchodech, ať už byli zelení nebo měli jejich obličeje jakékoliv jiné barvy, je teď mohli slyšet.
"Tak co se to tady děje?"
John si vzal McKaye stranou. "No… To asi ty ryby! Všichni, kdo je snědli, hned utekli na záchod. Ty splachovače byly zkrátka najednou tak přetížený, že přestaly fungovat." Vysvětloval Sheppard a podíval se na Jane. Ta vypadala, že už v téhle místnosti dlouho nevydrží. Podepřel ji.
"Teda, jako voják jsem zvyklá na leccos, ale tohle teda fakt ne…" zmínila ještě Deafová a chytila se za břicho.
"Kolik je tu lidí?"
"Asi dvacet, Rodney."
"Pane bože… Budu čichat obědy dvaceti lidí! Vždyť se z toho otrávím! Já jdu pryč."
"Rodney!" obořil se na něj Sheppard. "Jestli s tím něco neuděláš, tak za chvíli pojde celá Atlantida smrady!"

"Jo a Rodney, radši tu nic nejez.", poradil mu ještě John a vyvedl zelenou Jane z místnosti.
"No, tak na jídlo opravdu zrovna nemám chuť.", utrousil si pro sebe McKay. Prodral se mezi skučícími lidmi, těmi chudáky, kteří měli tu čest se zlomyslnými rybami způsobujícími průjmy, a začal zkoumat, co se asi mohlo stát s hlavním splachovačem. V duchu si říkal, že první věc, kterou udělá, až ten splachovač spraví, bude, že zastřelí šéfkuchaře.

ATLANTIDA, OBYTNÁ ČÁST - MOUCHA ZEE ZEE
James Thruman stál u krabičky s čísly a nadával. Nadával, proč jsou ta zatracená čísílka tak malá, protože na ně zkrátka neviděl. Svůj kód znal, jen se prostě nemohl trefit do správných čudlíků a než namačkal 0-2-5-3, mohlo uběhnout klidně deset minut.
Obrysy nábytku ve své kajutě ještě dokázal rozpoznat. S osobními věcmi to bylo horší. Zkusil si vzpomenout, zda si vůbec na Atlantidu bral náhradní brýle, a pokud ano, kam by si je asi uklidil. Chtěl prohledat zásuvku nočního stolku, než ji ale nahmatal, stačil povalit lampičku, která na stolku stála a fotku své kočky.
"Promiň, Lízo." Omluvil se kočce. Jako by ho snad mohla slyšet.
Nahmatal pouzdro na brýle a otevřel ho. Náhradní brýle tam naštěstí byly. Vyndal je a nasadil na nos.
"No, takhle je to o moc lepší." Pochválil si, že už zase vidí a sebral ze země fotku kočky a lampu. Pak se podíval do zrcadla a zhrozil se. Věděl, že v brýlích vypadá hrozně. V těchhle rozhodně. Naposledy je měn na nose kdysi před lety. Tenkrát v nich nevypadal tak bídně. Obroučky byly velké a kulaté. Tak velké, že mu půlka z každého sklíčka vykukovala přes obličej a jeho šedivé oči vypadaly v brýlích opravdu nepřirozeně velké.
"Vždyť vypadám jako masařka!" zabědoval James. Nakonec usoudil, že mu stejně nic jiného nezbývá a vyšel z kajuty.
Kolem právě prošli Pplk. John Sheppard s kapitánkou Jane Deafovou. Jane už vypadala trochu líp, než před chvílí, a oba opravdu nepříjemně zaváněli. Asi měli právě oba namířeno na čerstvý vzduch.
Thruman přemítal, co mu ten puch připomínal. Možná zkažené ryby? Nechal to plavat a vydal se do místnosti s bombou.
Co ho trochu zarazilo, když došel k místnosti, že dveře byly zavřené. To nechápal. Jako by mu nedošlo, že toto bezpečnostní opatření zjevně má své důvody, trochu dveře pootevřel a nakoukl dovnitř. To, co uviděl uvnitř, ho donutilo dveře zase spěšně přibouchnout. Vypadalo to, že doktor Radek Zelenka s Jeanette Squirellovou opravdu pilně pracují na vypnutí Marty.
"Proboha, už z těch brejlí musím blbnout!" usoudil James a sundal brýle z nosu. Jenže zvuky za dveřmi mu dokazovaly, že brýle si z něj opravdu nedělaly legraci.
"Když oni, tak já taky!" rozhodl se Thruman a vydal se směrem ke Kontrolní místnosti, kde pracovala Samantha Carterová.
"Dobrý den, Sam."
"Á, zdravím, doktore Thrumane." Odpověděla Samantha, krátce se na něj podívala a znovu se začala věnovat svým Vistám.
"Co, že nepracujete na vypnutí Marty?" otázala se po chvíli. James se posadil na židli vedle ní.
"Heh… No, víte… Dr. Zelenka a slečna Squirellová na ní právě usilovně pracují. Docela jim to jde. Akorát bych překážel."
"No, podle mě by se jim teď hodil každý mozek navíc." Usoudila Carterová.
"Hm… Ani bych neřekl." Odpověděl James a v duchu si říkal, zda jsou ti dva právě schopní používat ten svůj.
"Co to máte vůbec na nose?" všimla si Samantha, když se na něj důkladně zadívala.
"To jsou moje náhradní brýle. Ty první jsem ztratil. Však víte. Na tom moři. Vlastně jsem se Vám přišel omluvit, že jste kvůli mně musela absolvovat nedobrovolnou koupel."
Carterová se usmála. Byl to hezký úsměv.
"Nějak to zvládnu. A ty brýle jsem zachránila taky. Zkuste se zeptat Rodneyho." Řekla pak.
"Cože?? No já ho zabiju!" vřískl James a v mžiku byl na nohou a utíkal pryč, aby to, co právě řekl, mohl splnit.