XII.

ATLANTIDA, KANCELÁŘ DR. MESSEROVÉ - MÁŠ TO POD KONTROLOU…
"Teď už víš, co myslím tím, když říkám, že Atlantida nemá velké naděje? Sám jsi to viděl!" bědovala Evelin ve své kanceláři. Stála opřená o stůl před Jackem, který jí trpělivě naslouchal, a při svém projevu naštvaně rozhazovala ruce.
"Evelin. Buď v klidu. Mají ještě zhruba 30 hodin, aby to vypnuli.", uklidňoval ji Jack.
"Teď už necelých 16 a půl."
"Aha… No, to jsem se asi trochu přepočítal."
"Ale ne. Jeanette Squirellová totiž do bomby kopla."
"Tak se na ně nezlob. Není to přeci jejich vina. Sama jsi to říkala."
"Tak mi řekni, co mám dělat s Wraithskou bombou, která mi z lidí dělá hlupáky! Přeci jsi to viděl. Zelenku a Squirellovou bomba moc nezajímá a ostatním je také evidentně ukradená, jelikož lítají po všech čertech! Nemluvě o Danielovi Jacksonovi. Který od tebe ani nedostal oficiální povolení navštívit Atlantidu." Řekla Evelin. Poslední větu zdůraznila a zkřížila ruce na prsou.
Jack začal vyhýbavě kroutit očima.

"Oficiální možná ne, ale povolení přeci dostal." odpověděl pak.
"Dokonce mi i prozradil, za jakých podmínek." Napověděla mu Messerová.
"No já ho zabiju."
"Jacku, copak jsi mu napovídal?" naléhala Messerová.
"Ehm… Ani nevím… Možná jenom… O tom večeru, když jsme spolu komunikovali přes kameru… Jak jsem tě poprosil, abyses svlékla…" koktal O'Neil a začal rudnout.
"Jacku!" zhrozila se Evelin. "Jak jsi jen mohl?"
"Já jsem byl opilý! A navíc to pak viděl každý, kdo kontroloval záznamy z kamer." Bránil se Jack. Přitom k ní přišel blíž. "Pamatuješ na ten noční hotelový bazén na P2388?"
"Nepřipomínej mi to!"

"Proč? Náhodou, tu planetu jsme zachránili jen proto, že jsi u toho tak křičela, a Wraithové, místo aby šli vyhubit vesnici, tak se raději přišli podívat, co tam děláme. Ta vesnice ti může být vděčná."
"Jacku…"
O'Neil ji ale začal vášnivě líbat a povalil ji na stůl. Všechny věci ze stolu spadly na zem. Evelin se zděsila, protože se nejspíš rozbil telefon i notebook, ale když se O'Neil ocitl nad ní, bylo jí to jedno.
Za necelou minutu se ozvala vysílačka.
"Tady je Dr. Evelin Messerová - zhýralá bohyně sexu s vášnivým chlapem mezi stehny!" zařvala do ní.
"Heh…" to byl hlas Johna Shepparda. "Promiňte, že vyrušuji, doktorko Messerová, ale vypadá to, že nám tu vypukla taková menší epidemie střevní chřipky." Oznámil John.
"Co to melete, Shepparde?"
"No, však se brzy přesvědčíte sama. Ale radím Vám nechodit do jídelny."
Vysílačka pípla a Evelin na ni jen nechápavě zírala.
"Vášnivý chlap mezi stehny?" zopakoval po chvíli Jack.
"Ale, to bylo v jednom filmu. A slez ze mě, máme tu problém."
Jack, i když nerad, udělal, co po něm chtěla, a začal si zapínat kalhoty.
"No," usoudil nakonec. "je vidět, že to tu máš fakt pod kontrolou." Pronesl ironicky.

ATLANTIDA, 16 HODIN DO VÝBUCHU - KDE MÁM BREJLE?
James nakvašeně pobíhal po Atlantidě. Po půl hodině ho ale napadlo použít vysílačku. Byl naštvaný na svůj vlastní mozek, protože ho to nenapadlo dřív.
"Rodney!"
Vysílačka mlčela.
"Rodney! Nedělej, že se mnou nemluvíš! Já potřebuju svoje brýle!"
"Jenže já nevím, kde máš brejle." Zahuhňal Rodney. Thrumanovi připadalo, jako by v pozadí někdo zvracel.
"McKayi? Je ti dobře?" optal se pro jistotu.
"Moc ne, když jsou všude kolem zelení a zvracející lidi. Ale mockrát děkuju za optání!"
"Proč tak huhňáš?"
"Protože jsem si musel z toho smradu tady zacpat nos!" odsekl McKay.
"A co bude s těmi brýlemi? Já vím, že je máš!"
"Dobře, vrátím ti je. Ale musíš mi pomoct."
Thruman zvažoval, jestli nebude lepší zůstat v těchhle brýlích, než aby si chodil pro ty druhé do místnosti plné lidí se zažívacími potížemi.
"McKayi, kde vůbec jsi?"
"Na záchodě. V jídelně. Snažím se rozhýbat splachovadla. A neopovažuj se rozesmát!"
"Hohó," zasmál se jako na povel Thruman. Jako když řeknete dětem: nestrkejte ty prstíky do ohrady s tygry a oni to stejně udělají. "To je ale důstojná práce jedině pro tvůj dokonalý mozek. Já bych ti zřejmě jako vždy jen zacláněl." Posmíval se.
"No, jak myslíš. Ale nezapomeň, že mám pořád tvoje brýle. A asi mi spadnou do záchoda…" vyhrožoval McKay.
"Ty jsi vyděrač." Zaklel Thruman. "Ach jo, vždyť už běžím. Jen si někde seženu kolíček na nos." Zavtipkoval ještě a zamířil do jídelny.
Zápach byl asi tak stokrát horší, než když do jídelny přišel McKay. Z jídelny také právě vyběhl úplně bílý Daniel Jackson. Proběhl kolem Thrumana a měl co dělat, aby se nepozvracel. V duchu si říkal, že příště si rozmyslí, až se bude chtít vydat na Atlantidu bez Jackova povolení. Tu zlověstnou rybu mu na talíř určitě podstrčil právě on, aby se mu pomstil.
Proběhl kolem Jamese, ale za rohem už to prostě nevydržel. Muselo to ven.
James odhodlaně pokračoval. Jen odvahu, Thrumane, pomyslel si, co by tomu řekla tvoje kočka.
"Rodney!" zavolal. McKay se ozval právě z té místnosti, kde to páchlo nejvíc. Toho se James Thruman obával nejvíc. Vešel do ní a začal se smát. Rodney stál na záchodové míse a spravoval jakýsi kanystr nahoře, ke kterému vedla trubka od záchodu. Jak na něj James zavolal, Rodney se polekal a všechna ta voda z kanystru se na něj vylila.
"Jé, ty vypadáš!" smál se Thruman. "Tohle je pohled přímo pro bohy!"
"No, moc se nesměj." Spražil ho McKay. "Tolik jsi mě vylekal, že mi tam ty brejle doopravdy spadly."
James zbledl. "Děláš si srandu?!"
"Ne, pojď se podívat." Řekl Rodney a slezl z mísy. James, i přes ten příšerný zápach, přišel k míse a sklonil se k ní. V záchodě (mimo jiných věcí) opravdu plavaly i jeho brýle.
"Jsi mrtvej muž." Oznámil Rodneymu.
"Já fakt nechtěl! Prostě mi vypadly z kapsy!" bránil se McKay.
"A co dělaly moje brejle v tvojí kapse?"
"No…" Rodneymu pomalu docházelo, že právě teď je ten správný čas pelášit pryč. Pokusil se ještě zachránit situaci. "Ale tyhle ti sluší mnohem víc… Vypadáš chytřejší… A máš v nich takový hezký oči…"
Thruman Rodneymu věnoval ten nejvzteklejší pohled. McKay vzal nohy na ramena a Thruman ho následoval.
"Počkej, prý "Tyhle ti moc sluší!" Já ti dám!"
Oba nechali smrdutý zápach i zvracející obyvatele Atlantidy daleko za sebou.