XIII.

"Celé město? Thrumanova hloupost s rybami?" nechápal John.
Jane to dalo dost práce, přesto se na něj podívala.
"Jo, když jsme ho vytáhli z vody, nejspíš se mu zachytalo dost ryb do kalhot. Ty ryby byly právě k jídlu, víš?"
John se zatvářil znechuceně. "Já jedl ryby z Thrumanových kalhot?"
"Johne, prosím… Je mi zle. Nemluv o tom."
"Hele, nechceš si dojít za Carsonem?" staral se John a přidržoval Jane.
"Ale ne. Už to je skoro dobrý. Měla bych se jít podívat na Martu. Co jsem tady jsem tam byla jenom jednou. Místo toho, abych se pokusila pomoci vědcům, tady s tebou…" zarazila se. Nechtělo se jí to slovo říkat nahlas, tak si ho dořekla v hlavě. John si ho mohl leda tak domyslet.
"Promiň, jestli tě obtěžuju. Chtěl jsem si s tebou jen vyřídit ten rybník."
"No, to už se stalo."
"Jane…" zašeptal John a pohladil ji.
"Ne, nech toho, plukovníku Shepparde, teď fakt ne."
John se odtáhl a držel něco v ruce.
"Nechci se s tebou vyspat. A kdyby, tak někde jinde. Tady je dost průvan. Mělas ve vlasech tohle."
Jane se na jeho ruku podívala. Držel v ní nějaký hmyz. Odskočila od něj.
"Co to je? To mi lezlo ve vlasech??" vypískla.
"Ne, je to mrtvé." Uklidňoval ji John. Držel v ruce něco, co mohlo měřit nejméně dva centimetry. Vypadalo to jako housenka a bezvládně to viselo z Johnových prstů.
"Ne, neházej to do vody!" zastavila ho Deafová. "Dej mi to. Strčíme to Thrumanovi do postele. To bude mít za ty ryby." Navrhla.
John se zlomyslně zašklebil. "Jo. Tak to by si zasloužil." Odsouhlasil a strčil si potvoru do kapsy.
"Johne, jak to, že ti není zle?"

"Ehm… No… Mně bylo zle… Ale já jsem to ze sebe dostal." Odpověděl Sheppard. "Spodem." Dodal ještě.

"Dej mi facku, až tu budu chtít zase jíst ryby." Připomenula mu Jane.
"Jenže je zvláštní, že všem se po chvíli ulevilo, a ty už tu hodinu stojíš a pořád nemáš takovou barvu, jako když jsi vylezla z té sprchy."
"Johne! Nech si ty připomínky!" spražila ho Jane. Pak zbledla (pokud to jen víc bylo možné). Sáhla do zadní kapsy maskáčů, a když se ujistila o hrozné pravdě, zaklela tak silně, až se John podivil, že taková slova Jane Deafová vůbec zná.
"Stalo se něco?"
"Ztratila jsem antikoncepci."
"A sakra."
"To není to nejhorší. Dnes ráno jsem si ji zapomněla vzít."
"A do háje." Co jiného na to asi měl Plk. Sheppard říct?
"Doufám, že jsi impotentní."
"Dovol?"
"Protože jestli ne, tak jsme v háji."

ATLANTIDA, MÍSTNOST S BOMBOU, 14 HODIN DO VÝBUCHU - POMSTA VĚZÍ V PRÁŠCÍCH!
"McKayi! Tohle si vypiješ! Počkej, až tě chytím!" ječel Thruman a pronásledoval Dr. Rodneyho McKaye. Ten kdoví proč zamířil přímo k místnosti s bombou. Nejspíš doufal, že ho tam čeká nějaká záchrana. Položil ruku na kliku, když ho James, zadýchaný a opírajíc se o zeď, zastavil.
"Tohle bych nedělal."
"Proč? Hele, mě nechytíš!"
"Ne, vážně, nelez tam."
"A co se tam má dít? Proč bych tam nemohl?"
"No… Trochu blbě se to vysvětluje, ale právě je tam dost… Dusno."
"Co to proboha meleš?" zamračil se Rodney a otevřel dveře.
Dr. Zelenka seděl na štaflích, zkoumal něco na vrcholku bomby a Jeanette Squirellová si s někým e-mailovala u počítače.

Rodney dělal jako by nic a přišel k Radkovým štaflím, aby mu pomohl.
"Opovaž se mi to podkopnout." Upozornil ho Zelenka.
"Proč bych to dělal?"
"Já jen, aby se ti to třeba nestalo omylem." Zdůraznil Radek a podíval se směrem k Thrumanovi. Ten měl chuť mu říct, že ví, co se tu zhruba před půl hodinou dělo, ale nakonec tu myšlenku spolknul. Zrak mu spočinul kdesi mezi kabely vedoucí z bomby. Něco překrývaly. Sehnul se tam a uviděl malou krabičku s prášky. Na obalu stálo: Hormonální kontraceptivum. Thrumanovi se vylíhl v hlavě hodně, hodně ďábelský a zlomyslný plán. Tak jak to takové plány většinou dělávají, když jste ve velmi špatné náladě a jste na někoho velmi naštvaní.
"To budou asi prášky na spaní." Usoudil James a schoval si krabičku s prášky do kapsy, připraven svůj ošklivý plán vyplnit.
Na stole, na kterém pracovala Jeanette Squirellová stálo mimo počítače ještě několik sklenic se jmenovkami.
"Dobrý den, Jeanette, jak se máte?" usmál se na ni Thruman.
"Zdravím, Jamesi. Zrovna se mám úplně výborně. Jen jsem trochu zmožená."
"To bude tím stresem."
Squirellová se ušklíbla. "Když myslíte…"
"Můžete mi poradit?"
Squirellová na něj pohlédla. "O co jde?"
"Potřebuji poradit, která sklenice patří Rodneymu."
Jeanette zapřemýšlela. "No… Nejspíš to bude ta, na které je napsané jeho jméno." Usoudila pak.
Thruman se usmál. "Ba jo." Odsunul sklenici Radka Zelenky a svou (vůbec si nepamatoval, že by ji sem dával) a půjčil si sklenici Rodneyho McKaye.
"Na co ji vůbec potřebujete?"
"Chci Rodneymu připravit svůj speciální nápoj. Aby se mu dobře spalo." Odpověděl James a postavil se k druhému stolu, zády k vědcům. Vytáhl krabičku a nasypal do sklenice s vodou několik tablet. Po chvíli ji tam vysypal celou. "Ale co." Řekl si. "Ať se hezky prospí a pak mi může vylovit ty brejle." Vzal McKayovu propisku a všechno to s ní zamíchal, aby se prášky rychleji rozpustily.
"Rodney, co takhle malý smiřovací koktejl?" zavolal pak na McKaye. Rodney by za normálních okolností odmítl, ale právě teď měl mozek nadopovaný heliem, takže odpověděl: "Proč ne?" slezl z Radkových štaflí (ty se trochu zakymácely, ale Zelenka to naštěstí ustál) a vzal si od Thrumana sklenici. Vypil ji až do dna.
"Ty nebudeš?" napadlo pak Rodneyho.
"Já už jsem měl." Odpověděl James. Tak, a teď teprve poznáš, jaké to je, když se James Thruman zlobí, řekl si pro sebe.